Komondor Király Puszta

Psů používaných ke střežení ovcí a jiného dobytka, se v Evropě a v Asii v minulosti vyskytovala celá řada. Vždyť pastevectví patřilo po dlouhá staletí k nejrozšířenějším zaměstnáním člověka a bez čtyřnohých pomocníků nebylo myslitelné. O tom, jak rozšeření tito psi byli, svědčí skutečnost, že dodnes pomalu každá evropská země má svého ovčáckého či pasteveckého psa, ať už evropského nebo asijského původu. A je více než pochopitelné, že země jako je Mad'arsko, jehož valnou část pokrývají pastviny mad'arské puszty, má těch svých hned několik. Kromě pumiho, puliho a mudiho je to také, a možná v prvé řadě, komondor. Nejenže je vedle puliho nejznámější a nejčastěji chovaný, ale navíc patří mezi všemi ovčáckými psy, co jich na světě je, k těm největším, pokud si dokonce nezaslouží primát absolutní. Komondora lze navíc právem označit i za jedno z nejpůvodnějších plemen, a to jak co se týče vzhledu, tak především charakterových vlastností.

Staletí na maďarské pusztě

Historie komondora je prastará a přehnaná se nezdá ani domněnka některých badatelů, že sahá až do dob stěhování národů. Je pravděpodobné, že v té době přitáhli z východoasijských stepí nejen kočovní pastevci náležící ke kmeni Maďarů, ale zároveň s nimi i jejich nepostradatelní psí pomocníci. I když přímých historických dokladů o vzhledu těchto psů se nedostává, nepřímé důkazy jednoznačně svědčí o tom, že ovčáčtí psi asijského původu se v době stěhování národů rozšířili postupně po celé Evropě a při zachování některých společných rysů (zavěšené ucho, delší srst, osrstěná čenichová partie) v průběhu času docházelo vlivem rozdílných klimatických, geografických i společenských podmínek k jejich rozrůzňování. S označením komondor se poprvé setkáváme až v roce 1544 a je jím označován mad'arský ovčácký pes bez bližšího určení. Také ve spisech Jana Amose Komenského nalezneme pro chovatele komondorů magickou větu "komondoroc oerzic a csordát" čili "komondoři střeží stáda hovězího dobytka". I když skutečné doklady o existenci komondora v té podobě, jak ho známe dnes, se dochovaly až z podstatně pozdější doby (první přesnější charakteristika dokonce až z roku 1841), všechno ukazuje na to, že komondoři či přesněji řečeno jejich praprapradědečkové byli v relativně čisté formě, byli míšení a překřižování jiných plemen, chováni po staletí. V době kočovných pastevců byl dobrý pes považován za nejcennější majetek. Jen on totiž dokázal zajistit bezpečnost stáda, často jediného zdroje obživy svých majitelů, jen on byl fyzicky schopen být na stráži 24 hodin denně a 365 dní v roce. Nebyl to sice tak zázračný tvor, aby vůbec nepotřeboval spát, ale ani při odpočinku jeho smysly neodpočívaly a v případě potřeby byl okamžitě schopen přejít ze zdánlivě hlubokého spánku do přímého útoku (tuto schopnost si komondor ostatně zachoval dodnes). Bdělých smyslů, ostražitosti a tvrdosti při obraně si pastevci vážili, stejně tak jako schopnosti snášet i extrémní výkyvy počasí s třicetistupňovými letními vedry a nezřídka stejnými hodnotami na opačné straně stupnice v zimě. Nevídaně hustá, plstnatá srst představovala dokonalou tepelnou izolaci, která v zimě dokázala udržet tělo v teple, zatímco v létě v relativním chladu. K tomu přispívala i světlá barva, dobře odrážející sluneční paprsky. Bi1ých psů si pastevci neobyčejně vážili (i když ještě v našem století se vyskytovali i komondoři v barvě žluté, šedé a dokonce i černé), neboť byli snadno rozpoznatelní i ve tmě a nemohlo tak dojít k jinak snadno hrozící záměně za nebezpečnou šelmu, ohrožující stádo. Nelze říci, že by mad'arští pastevci nevěnovali množení svých psů vůbec žádnou pozornost, vždyť jinak by se stěží mohlo hovořit o jednotném typu. Zajímaly je však pouze jejich pracovní schopnosti a po stránce exteriérové pouze ty vlastnosti, které mohly ovlivnit výkon, tedy velikost, mohutnost, kvalita (případně barva) srsti apod.
Teprve od počátku našeho století, kdy si psa mad'arských pastevců, kterých ostatně stále ubývalo, všimli chovatelé a milovníci psů, se začal zvyšovat zájem i o exteriérovou stránku. Roku 1924 byl založen první spolek chovatelů komondorů, postupně bylo ustaveno několik standardů. Někteří chovatelé požadovali, aby v zájmu snadnější údržby dlouhou, plstnatou a prakticky neprostupnou srst nahradila na údržbu jednodušší srst chundelatá, čímž by ovšem komondor ztratil svůj charakteristický a jedinečný vzhled.
V roce 1924 byl přijat první standard, v roce 1954 bylo plemeno uznáno FCI. Navzdory jistým změnám (dříve přípustné i jiné barvy než bílá a značné rozpětí ve velikostech) se celkový vzhled plemene v průběhu času výrazně neměnil.

Starosti kolem srsti

I když komondor má ještě mnoho dalších charakteristických znaků, přece tím nejnápadnějším a nejtypičtějším zůstává srst. Bez srsti by komondor nebyl komondorem, jak o tom ostatně svědčí dochované historické kresby, znázorňující psy s krátkou srstí, které i odborníci dlouho považovali za kuvasze. Teprve zjištění, že mnozí pastevci své psy, a zvláště pak feny po odstavení štěňat, střihali, a detailní porovnání stavby těla obou plemen dokázaly, že se skutečně jednalo o komondory. Dnešní komondor, jak ho známe z výstav i z fotografií, má dlouhou, často až na zem dosahující srst, která tvoří nápadné provazce a šňůry méně nebo více zplstnatělé. U jiného plemene by to byl příznak zanedbané péče, u komondora však je právě takováto srst žádoucí a bylo by neodpustitelnou chybou snažit se ji rozčesat. Dosáhnout výše popsaného ideálního stavu srsti však není nijak snadné a žádný majitel komondora nemůže počítat s tím, že se mu ji podaří udržet po celý život zvířete. Především trvá velmi dlouho, než srst k požadované struktuře a délce vůbec dospěje. Štěňata se rodí s hladkou, jemnou, jen mírně zvlněnou srstí, kterou po prvním línání vystřídá hedvábná, středně dlouhá srst, která neplstnatí. Teprve od 9 měsíce se začíná tvořit typická kornondoří srst, která je "hotová" až po druhém roce života. I v dospělosti však ideální kondice srsti není ničím stabilním a neměnným, naopak, charakteristická srst se u většiny zvířat vyskytuje jen v poměrně krátkém úseku jejich života, u fen, používaných do chovu, mnohdy vůbec ne. Feny po odstavu štěňat, ale i psi při kvantitativně nebo kvalitativně nedostatečné výživě po nemoci nebo v důsledku normálního procesu výměny srst línání, shazují srst a než naroste nová, trvá to neobyčejně dlouho, nezřídka 1,5 - 2 roky. Proto je logické, že i jen průměrně využívané chovné feně srst málokdy stačí dorůst do ideální délky. Kvalitní, ale zčásti vylínalá srst by tedy měla být považována jen za přechodnou vadu na kráse. Něco jiného je ovšem srst trvale krátká, ježatá nebo otevřená. Ta je hrubou vadou, protože pozměňuje charakteristický obraz plemene a jedinci s netypickou srstí by neměli být používáni k dalšímu chovu. I mezi kvalitními a na výstavách oceňovanými komondory můžeme rozeznat rozdíly v typu osrstění. Nejnápadnější a nejlíbivější jsou jedinci s tzv. šňůrovitou srstí, která v dlouhých úzkých šňůrkách spadá často až na zem, vyžaduje ovšem nejvíce péče Nesmí se rozčesávat, ale trpělivě prsty pramínek po pramínku rozdělovat až na kůži.

Je jasné, že při tělesných rozměrech komondora to není práce jednoduchá. Kromě šňůrovité srsti je však stejně uznávaná i srst provazcovitá, která tvoří silnější, kompaktnější, mírně zplstnatělý pokryv těla. I tento typ osrstění je nutno udržovat, nedoporučuje se však snažit se ze srsti, která má sklon tvořit provazce, vytvořit srst šňůrovitou. Lepší a pro psa i jeho majitele méně náročné je ponechat srsti její přirozený charakter.
Je pravděpodobné, že při původním způsobu života komondorů coby pomocníků pastevců u nich převažovala neupravená, zplstnatělá srst s celými plochami slepených, filcovatých chlupů. I když nevypadá zrovna hezky, bezpochyby právě taková srst skýtala nejlepší ochranu a byla pro komondory typická. Proto ji nelze ani dnes paušálně zavrhovat, doporučuje se však ji upravit podélným rozstřiháním.

Nepřístupná tvář, nepřípustný charakter

Komondorova "tvář" zůstává za všech okolností skryta za neproniknutelným závojem dlouhých chlupů a tak není ani pro zkušeného znalce psů snadné odhadnout momentální rozpoložení tohoto impozantního psa.
O statně i kdyby nebylo této věcné zábrany, komondor tak jako tak nechodí se svými city na trh. Je to vysloveně introvertní, do sebe uzavřený chlapík, kterému nejvíce sedí role nezúčastněného pozorovatele.
Přes den se drží spíše v pozadí, většinou leží někde na vyvýšeném místě a okolí zdánlivě nevěnuje pozornost.
Ovšem stačí, aby kdokoliv překročil hranice svěřeného prostoru a komondor bleskurychle zasahuje. Právě nečekaně prudká změna flegmatika typu anglického buldoka v razantního a energického obránce, srovnatelného snad s dobrmanem nebo kníračem, nemá v psí říši obdoby a činí z komondora bezkonkurenčního hlídače.

Komondor skutečně ožívá až v noci. Po staletí mu začínala hlavní práce ve chvíli, kdy se jeho pán ukládal ke spánku. Po setmění jako by do letargického zvířete vjel život, celou noc obíhal svěřená stáda a na rozdi1 ode dne se i ozýval hlubokým, daleko slyšitelným štěkotem, který mnohého útočníka odradil už na dálku.
Na rozdíl od mnoha ostatních ovčáckých plemen, která se v průběhu času přizpůsobila změněným životním podmínkám a plní dnes stále častěji jen úlohu psa společenského, komondor zůstává takovým, jaký byl odpradávna. Nemá rád něžnosti a mazlení. I když k vlastním lidem je spolehlivý, cizí si drží v uctivé vzdálenosti od těla a cítí-li se ohrožen, může být skutečně nebezpečný.

To všechno bez jakéhokoliv výcviku k obraně. Jako všichni psi, a velcí zvláště, i komondor potřebuje v mládí důslednou a systematickou výchovu. Má sklon k samostatnému jednání, nesnáší tresty a s přehnanou tvrdostí u něj také mnoho nezmůžete. Komondor se hodí výhradně pro chov venku. Jestliže u většiny velkých plemen lze při splnění určitých podmínek připustit i jejich držení v bytě, u komondora je prakticky vyloučeno a stalo by se těžko překonatelným zatížením psa i jeho pána. Komondora lze držet i v kotci, ovšem za předpokladu zachování kontaktu s člověkem a možnosti volného pohybu v noci. Vhodnější však je ponechávat psu volno po celý den a možnost svobodně si určit životní rytmus.

Pro koho se hodí ?

Komondor se hodí pro každého, kdo dokáže ocenit jeho ryzí, civilizací nezkažený charakter a kdo mu dokáže poskytnout vhodné zaměstnání. Je to ideální hlídač rozlehlých usedlostí, pozemků, továrních hal i skladů. Bez dlouhého výcviku svému pánovi zaručí bezpečnost a pocit jistoty. Je učenlivý a všestranný, v Maďarsku byl s úspěchem používán i jako policejní pes. Vyniká odolností, netrápí ho zdravotní problémy a na svého majitele neklade velké nároky. Zároveň je to pes nápadný a velmi atraktivní, který spolehlivě budí pozornost na každé výstavě. Dokáže být věrným a oddaným přítelem, ale není to a nikdy nebyl rodinný a společenský pes.

[Home]

Chovatelská stanice KIRÁLY PUSZTA, Karin a Přemysl MIKOLÁŠOVI, ul. Zřídelní 102/7, 736 01 Havířov - Dolní Datyně, Tel.: +420 602 770 311, e-mail: kiralypuszta@komondor.cz